Vitae animum nobis est...Carpe noctem!

Scientia non est potentia, quae prologum potentia solidum est. Tak zní jedno prastaré latinské rčení, což znamená: Vědění není moc, ale jen předehra k moci.

Ano vědění, dar, kterého nedosáhne každý, moc a síla, pokora, oddanost, to vše si jde ruka v ruce s Pravdou, ale na druhé straně je tu i krutost, zloba, žal.

Co je pravda a co lež, co víme a co ne, bohatá je moudrost a moc vědění. Cit k dobru a víra v Pravdu, ano v tu čistou nepotřísněnou pravdu světa a všech tvorů, nadpozemské moci a síla víry v to, v co má cenu věřit, pro co je důležité žít. Pro co žít, pro co umřít. V čem je pravda a kam se schovala, když ji potřebujeme, proč ustoupila sestře Lži, sestře, jenž obývá nynější svět, svět lidí, jejž přestávají být současníky budoucnosti. Kdo však těmito současníky budoucnosti v naší minulosti byl? Kdo stanul tváří v tvář Pravdě, matičce základního kamene „všeho“? Co je a co bude, co se skrývá, chystá, a co nás nemine?! Polemika v této sféře je nekonečná, vzdálená, vytáčivá i bolestivá. Kdo jsme a proč, pro koho a za co? Co je posláním, pravdou…

Možná to je otázka pro neformální logiky a epistemology, kteří se pravou zabývají, ale nejen pro ně.

Měli jste někdy pocit úzkosti, nicoty a poznání, úsilí cokoli změnit, zdání o střetu s Pravdou Pravd, ale síla na sdělení a otevření všech těchto dveří světu byla ty tam?! Mnohé to potkalo a další to potká. Pravda prochází kolem nás a jen my, my nicotní hledíme k zemi, nevzhlížíme k důležitému a pravému. Když chceme být obelháváni, budeme obelhávání, dovolili jsme, aby nám byly sdělovány lži, abychom se s pravdou setkávali stále méně a méně, a Lež je nám servírována na zlatém podnose. Kdo jsme, aby bylo s námi tak zacházeno, co jsme byli a co budeme, co druzí si mohou k naší osobě dovolit a co zůstává zakázáno, to nám zůstává utajováno, zastrčené za černým závěsem v pozadí.

Tento svět není takový, jak si mnozí myslí, není zdaleka tak prázdný ani tak dobrý. Je všestranný, prapodivný, ale většina z nás „pobíhá se zavřenýma očima“… nehledí k rozvinutí sebe sama, jen bez okolků utíkajíc někam pryč. Na tomto světě je málo těch, co otevřou oči a rozhlídnou se… „pak popojdou a usednou na pěšinu, přemýšlí, bdí a pak se uberou jiným směrem“…

Pravda na nás mnohdy mává, mává z dálky bílým kapesníčkem, žádá o povšimnutí zařazení a vnímání, ale co při nás stojí, že nejsme schopni si tohoto gesta od „paní velevzácné“ povšimnout, co nám zastiňuje rozhled a pohled dál, dál do dáli všeho potřebného a vznešeného. Hra, drama inteligence aneb bouře ireálna se nám každým dnem odehrává před očima, před zraky všech, kdo chtějí být obelhávání tím, co prý nás uceluje v poklidném žití.  Avšak nejsou-li patrny pozitivní rozdíly, není možno žádnou věc definovat jako pozitivně odlišnou od jiné. Co je tedy ta naše Pravda, a na druhé straně Lež?! Zkusme se prodrat do zaprášených myslí a shonů pochodů všeho kolem nás, k pohnutkám k nalezení pravé a pravdivé Pravdy. Pravdy bez závorek a bez dualit ve způsobu uvažování. Proto projevuji nutnost ke změně metody poznání. A jak tvrdí mistr Charles Hoy  Fort: „Vyrazím s vámi dveře, jež vedou na onen svět.

Pokud na sebe vezmu úkol pozorovatele učitele, ukládám si na svá bedra velký úkol a zároveň poznatek „země nikoho“. Ocitám se v pozici cestovatele-vyslance.

Zmínila bych větu, kterou napsal Louis Pauwels a Jacques Bergier do své knihy Jitro kouzelníků. „Je možné, že naše civilizace je výsledkem dlouhého úsilí, abychom ze stroje vytěžili moci, které ovládal dávný člověk.“ Tato věta nás přenáší za začátek a zároveň i na konec mého poznání. V jistém případě můžeme být zmechanizování, ale na jakém konci se nyní nachází pravda?! Kdo tentokrát ji v tomto případě nalezne?

Svět by byl tím, čím chceme, aby byl… ale musíme chtít, musíme něco obětovat a něco zničit, zničit to, co nám stíní ve svobodném bytí…

Pro dnešního stresovaného a vyčerpaného člověka, či tvora, nuceného žít v narušeném životním prostředí, mají jisté odpovědi stále vetší a větší význam. Víme ovšem kde tyto odpovědi hledat; Hledat toho, kdo je schopen nám poskytnout útěchu srdci i rozumu?!

Můžeme začít boj od všedního viditelného k fantastickému neviditelnému. Není pouze chladný mechanismus, ale také chladný lid. To co nás mnohdy odhazuje zpět, nebo mimo dráhu našeho „všeho“.

Druhé latinské prastaré rčení nám říká: Scientia ultima stat pretio ultime. „Velká moudrost stojí velké oběti.“  A k tomuto připojím citát Nielse Bohra: „Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda.“ 

Moudrosti jsou právem z velké části pravdivé, ale je na nás, abychom tuto pravdu nalezli, bohužel se to nepovede každému. V tom případě, nejsou někteří o mnoho ošizeni, nechybí jim k životu něco, co by je naplňovalo, vyplňovalo cosi v nás, kam patří právě tato pravda, co je na nás, abychom zaplnili?

Mezi námi je mnoho pravd, kterých je potřeba lidstvu sdělit, ale co by se stalo, kdyby se tyto pravdy dostaly mezi nás, co by to udělalo s námi a s našimi životy?!

Existují fakta, pohnutky a podložené teorie, zatajované skutečnosti, které „oni“ nemají v plánu nám osvětlit a předložit. Ptám se tedy, stojí za tímto činem něco, co nesmíme znát? Je dobře, že se mezi „obyčejné“ lidi tyto skutečnosti nesmí dostat? Ano, velice prostá odpověď, řeknete si, ale je opravdu tak lehká, jak se tváří. Nikdy není vše takové, jak se zdá. Možná se řídí těmito větami Marka Twaina: „Nikdy neříkej pravdu někomu, kdo si ji nezaslouží.“ Avšak kdo jsme, abychom mohli soudit? „Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem!“ Ale jednou z velkých pravd vyřkl Lech Przeczek. „Ne každý snese pohled na nahou pravdu bez následků.“ A z části mi odpověděl na danou otázku, zda je opravdu správné, aby nám byly zatajovány skutečnosti. Ne každý by dokázal přijmout pravdu takovou jaká je. Je možné pravdu dovést do perfekce? V dnešním světě nikoli.

Avšak jediný člověk v tomto světě nezmůže nic. Čeho je obvykle potřeba ke změně pohybu? Otřes, či udání jiného směru, proto si myslím, že i v tomto světě je potřeba zadat jiné souřadnice a pohnout se jiným směrem, jiným a lepší, cestou pravdy. „Hledání pravdy je způsob života.“  Sokrates.  V našem životě hraje velkou roli racionalita. Jak bylo napsáno 1. 10. 1994 v Lidových novinách: "Chceme-li být racionální, musíme se vzdát představy, že naše věty musí být založeny na pravdě." Ale je tohle tvrzení správné? Není lepší být závislý na pravdě? Hledání pravdy je mnohdy nahrazeno, čímsi, co můžeme nazvat „režim výmluvnosti“. Čeho nám dává pravda a čeho lež? Zřejmě je na čase připustit si, v našem postmoderním světě, že pravda ztrácí svůj význam. Je to správné?

Můj dojem je však podložen tvrzením o nejednoduchosti dnešního světa a bylo by nutné tento svět vidět jiným okem, než si mnozí z nás myslí, plno otázek již padlo, jak v mé práci, tak v naší historii, leč ptám se, kde máme odpovědi na naše dotazy, otázky, smíšené pocity?!

 

 

Pravda by tu nebyla bez člověka, neboť on ji tvoří slovem a někdy i skutkem.

Obvykle se připouští takřka vědoucích věcí. Každý člověk má svou pravdu, názory nás všech se můžou lišit od názorů ostatních, protože jednotlivec mnohdy nevnímá širší souvislosti.

Dá se žít bez pravdy? Stačí nám jen to, co se pravdě podobá? Vidět jiné věci, z větší výše historie, jež nejde zvrátit. Příčina je však někde v nás, někde uvnitř našich těl, které jsou pouhým obalem a schránka duše. Toto sídlo příčiny je velkým spektrem naší křižovatky srdce a rozumu, rozumu a citu, srdce a lásky. Spojnice toho nejdůležitějšího, ani ne tak k chápání, jak k prožití. Ten kdo neprožije pravý cit, prožitý pravdivě, bez předstírání, ten kdo opravdu miluje a ten, jenž jedná a myslí spravedlivě, bývá šťastným a věčným…    

Zastírání a podvod, lež a zvyk používání masky, nechť ať je potrestáno, to by měl být zákon, zákon na základě pravdy, podložen tím, pro co je na tomto světě stále důvod být a žít, dále snít a plnit si tyto své sny a přání. Není na světě krásnějšího okamžiku než vidět oči rozzářené štěstím a spokojeností! Dbát a hájit si tyto vize, snít dál a jít si za svým cílem. Odhodlat se překonat snadné i obtížné překážky, a zbavit se lží.

Mezi lží a pravdou leží něco, co nazýváme Tajemstvím.

Co je to vlastně tajemství, co nám ukazuje, co nám nabízí a dává. S trochou obrazotvornosti si umíme představit moc tajemství, které by mohlo vládnout světu. Ale je mezi námi takové tajemství, které se nesmíme dozvědět, které ví, jen pár vyvolených na tomto světě. A těch pár vyvýšených je rozdělena na dvě části, Ti, jenž dělají vše, aby toto tajemství došlo cíle, a Ti jenž nechtějí dělat nic pro to, aby se části tajemství dozvěděla dnešní populace ba ani jakýkoli čin pro zničení těchto plánů.

Mnozí, když nevědí nic o této pravdě, dělají vše, aby se tuto pravdu dozvěděli, za čas tuší co se děje, a později zjistí to, po čem pátrali, ale tento čin jim je osudným. V tom lepším případě se nedozví nic a jejich čin bývá zapomenut. Co tedy říci k tomuto: V dnešním světě nevládne pravda, nevládne spravedlnost, vládne moc peněz, moc sobectví a výhra nad všemi, i za cenu ztráty mnoho životů. Zastírat pravdu a říkat to, co lidé slyšet chtějí, ostatní je jen tříštění a rozptylování činností v řešení problémů, tímto dosažených. „Spravedlnost bez moci je bezbranná, moc bez spravedlnosti je tyranie.“ Blaise Pascal. S panem Pascalem bych souhlasila, nač moc bez spravedlnosti, nač spravedlnost bez správné moci.

„Mocní jsou většinou jak divadelní masky a obdiv vzbuzují jen u prodejné chásky.“ V této větě Jean de La Fontaine vystihl mnohé. Mnoho mocných si nasazují masky před divadelní hrou, pak nám, obyvatelstvu dnešního z velké části demokratického světa, zahrají „divadélko“ a diváci s úsměvem tleskají. Avšak, kde je ta pravdivá pointa, která bývá, kde je ta zbabělost, která zbývá, co je horší než lež, nevím o ničem. Snad horší než to dnes je, být nemůže, ale NIKDY neříkej nikdy, však očekávejme vždy horší věci, čekejme na den, kdy nám bude sdělena pravda, a mi budeme odsouzeni k zániku. A jak praví arabské přísloví: „Ptej se zkušeného, a ne učeného.“  Zkušenost je Pravda, zkušenost je základ a modrost sama…

Mít ale na vše objektivní názor a správné přesvědčení je neodchylovat se od evidence, kterou nám poskytují smysly a přístroje. O tom jak chápat pravdu nám žádný přístroj neřekne, to musíme naslouchat svému smyslu. Svému srdci, které vede věčný boj s rozumem, který jedná v souladu s racionální vyhlídkou na onu věc. Povětšinou je to však podvědomě vynucenost sama.

Přesvědčení bez evidence, a tedy i bez objektivity, mají obvykle jeden velký handicap. Svou libovolností nás vrhají mimo smyslovou realitu. A člověku bylo dáno tělo i duše, tedy možnost chápat a vnímat. Možná jsem dosáhla hlubin nepřípustného, však doufám, že myšlenkové pochody a moc pochopit svět se posune kupředu. Však přemýšlet či je to správné, zda nikoli, by bylo mimo naše chápání, mimo naší dimenzi. Pojímat každou věc, jako by zaujímalo určité gradace, série etap mezi skutečností a neskutečností. Proč se tedy volí spíše lež? Proč volit fakt uklidňující náš rozum, nežli fakt znepokojující? Nač vylučovat? Při výpočtu a výčtu tohoto začarovaného kruhu lez začít kdekoli. To ej jen součet faktů a s nimiž můžeme začít, když chceme ovládnout celost světa.

Takže vyzdvihnout pravdu, nebo ji zavrhnout?

 

Epilog

…A léta míjela a vrásky na mladistvých tvářích a šedivých vlasů těch, co mohli změnit svět, přibývalo. Nikde nenastala změna, jen lidé byli zapřažení a touha po moci mocných byla silnější než víra v blahobyt veškeré populace. Nastal pád systému a životů ubývalo, snahy se tomuto vzepřít nezbylo nikdy. Nicota a pláč, všude kolem zněla…